KERAMIKA
spra - Katedra technické výchovy - ZČU v Plzni
Abstrakt
Tyto webové stránky vás seznámí se základním rozdělením a zpracováním keramické hlíny(sušení, pálení). Také je zde několik odstavců věnováno problematice glazování a toto je stručně shrnuto v závěru. V pedagogické části je popsán technologický postup při výrobě konkrétních výrobků z keramiky v keramické dílně.
Úvod do problému
Slovo keramika je řeckého původu a vzniklo
z řeckého slova "keramos". Ve starověkém Řecku to byl název pro hlínu a
hrnčířské výrobky. Dnes se pod pojmem keramika rozumí nejen hrnčířské výrobky,
ale všechny výrobky vypálené z hlíny. Jsou to cihly porcelánové figurky,
izolátory elektrického vedení, ale i brusné a karborundové kotouče. Těchto mnoho
druhů keramiky se pro zjednodušení v odborné literatuře rozděluje na hrubou
a jemnou.
HRUBÁ KERAMIKA – předměty určené
ke stavební a průmyslové výrobě např. cihly, střešní krytina, kanalizační roury,
žárovzdorné a kyselinovzdorné předměty apod.
JEMNÁ KERAMIKA
– ozdobné a užitkové předměty,
obkladačky, zdravotní keramika a
další předměty vyrobené z porcelánu a ostatní jemné keramiky
Problematika
O hlínách:
Základní rozdělení hlíny je
dle použití. Modelovací hlíny obsahují méně vody a drobné kousky rozemleté přežahlé hlíny
– šamotu. Proto se jim někdy říká šamotka. Jejich výhodou je, že pomaleji
vysychají, a proto jsou vhodnější pro vytváření figurek a dalších předmětů které
lze modelovat z hlíny, jsou tedy vhodné hlavně pro mimovolné tvarování.
Hlíny pro zpracování na hrnčířském kruhu se nazývají jako točířské a jsou mnohem jemnější. Většinou se používají
pro vytáčení na hrnčířském kruhu, ale
dobře se z nich i modeluje
, klidně je tak lze použít i pro mimovolné tvarování
a tvorbu z plátů. Hlíny mají různou barvu od světlé až po tmavě hnědou –
burelovou. Burelka je zpočátku je velmi tuhá, málo tvárná a hodně se drobí, což může některé méně zkušené
pracovníky s hlínou od ní odradit. Proto, než se s ní začne modelovat,
musí se nejprve dobře rozpracovat
v dlaních nebo na stole, tak
změkne a dají se z ní modelovat výrobky. Výrobky z ní se už nemusí
glazovat, protože je sama o sobě dosti efektní a glazura by zde byla spíše na
škodu. Ještě existuje tekutá hlína, břečka nebo-li šlikr. Z ní se
nemodeluje, lije se do sádrových
forem.
Každá hlína má jinou teplotu
slinutí – tzn. je to správná
teplota, kdy se hlína stáhne natolik, že nepropustí vodu. Dle této teploty se
pak vybírají vhodné glazury. My jsme pracovali s hlínou krémovou (MA,SB)
s teplotou slinutí 1180°C.
O glazurách:
Glazury mají vzhled i jméno
(Glass – sklo) napovídá příbuznost se sklem. Jsou to sklovité povlaky keramického
střepu, který ho dělá neprosákavý, lépe čistitelný a zároveň jej zdobí. Základní
složkou glazur je křemen, který se s přídavkem různých kovových kysličníků
taví ve sloučeniny zvané silikáty (křemičitany) Tak například olovnatá glazura
je křemičitan olovnatý. Vypadá jako prášek různých barev. Mohou být matné,
lesklé, krycí nebo průsvitné, hladké nebo s floty (tečkami). Důležité je,
že jsou olovnaté – jedovaté a
bezolovnaté. Každý výrobce má jiné označení glazur a tak pokud budeme
glazuru kupovat, musíme se zeptat, jestli je glazura bezolovnatá.
Kromě rozdělení na olovnaté
a bezolovnaté glazury můžeme dále rozdělit na:
1. Krycí
glazury
2. Matné
glazury
3. Stékavé
glazury
4. Trhlinové
glazury
5. Krystalické
glazury
6. Listové
glazury
7. Zemité
glazury
8. Solné
glazury
Jsou i jiné možnosti barev
než přímo glazura. Např.burel.(SiO2)je to prášek černé nebo tmavohnědé barvy,
který se natírá na čerstvě
vymodelovaný nebo přežahlý výrobek. Po vypálení má pak výrobek začernalý,
starodávný vzhled – má patinu.
Existuje pak i spousta barev na keramiku, kterými se dá
pomalovat vypálená glazura i květináč z obchodu. Stačí si jen vybrat.
V odborných keramických prodejnách je ohromný výběr
Postup při přípravě
glazury:
Glazuru ve vodě dobře
rozmícháme. Máme-li zbytky starších vyschlých glazur, tak je před rozmícháním ve
vodě musíme dobře rozdrtit. Vzniklá směs nesmí být řídká, protože by pak barva
po vypálení nebyla výrazná. Také nesmí být příliš hustá, špatně by se nanášela
na výrobek, tvořila by ostrůvky a
nebo by stékala. Správná
hustota má připomínat
smetanu. Pak jí přefiltrujeme, což se většinou v neodborné hrnčířské
dílně, kterou budeme mít ve škole provádí přelitím přes silonky. Nerozpuštěné
hrudky tak ze silonek odstraníme. Po nanesení glazury se voda vsákne do výrobku
a na povrchu zůstane vrstva prášku, pozor po
zaschnutí snadno stírá. Proto musíme pak opatrně manipulovat s výrobkem.
Před každým dalším glazováním je nutné glazuru rozmíchat, neboť se prášek
usazuje u dna a barva by byla nevýrazná!
Pozor! Barva prášku někdy
neodpovídá barvě glazury po vypálení. Např. růžový prášek je po vypálení tmavě
modrá barva. Je dobré při výběru barev se orientovat podle vzorníku.
Postupy při glazování:
Několik možných
postupů:
1. Namáčení –
výrobek se dvěma prsty uchopí a ponoří do rozmíchané glazury. Počítáme do tří a
pak jej vyndáme. Necháme okapat. Povrch se během chvilky zatáhne. Vrstva je
rovnoměrná. Využívá se u větších ploch. Nenamáčíme nikdy 2x, povrch by dlouho
osychal.
2. Polévání
- jednou rukou se drží výrobek nad
miskou s glazurou a druhou rukou se naběračkou polévá. Tato technika se používá
na menší plochy nebo jako doplněk základní glazury.
3. Malování
štětcem – na malé plošky výrobku, detaily. Nevýhodou je, že malování bývá
nestejnoměrné, flekaté a je náročné na schopnosti glazujícího žáka.
4. Tupování –
otiskování houbičky namočené v glazuře na přežehlý nebo na neglazovaný
výrobek. Po vypálení mramorový nebo kožovitý efekt.
5. Vtírání –
suchou glazurou nebo burelem. Vtírá se prstem nebo houbičkou.
6. Vytírání –
provádí se na naglazovaném výrobku kartáčkem na zuby nebo houbičkou.
7. Mnoho
dalších způsobů , které lze objevit při práci. Např. kapání, šplíchání,
otiskování předmětů…
Pomůcky, zdobítka:
Podložka na modelování,
podložka na sušení, nůžky, nůž, špejle, jehla, váleček, špendlík, smirkový
papír, struna, miska, houbička,
sada špachtlí, lis, lžička, různé obtisky
(listy,tiskátka,látky,krajky…)
Sušení a pálení:
Keramické předměty je třeba
před pálením vysušit. To znamená odstranit vodu, která může způsobit velkou
škodu při pálení a sušení.Při sušení se hmota nejvíce smršťuje a je proto třeba
aby se při smršťování povrchu neuzavřely rychle póry, kterými se voda muže
odpařovat
Pálením se křehký hliněný
střep zpevní a prášek, kterým je pokryt, se změní ve skleněný povlak. Probíhá
chemický proces, kterým se hlína mění na keramiku. První přežah se provádí při
teplotě kolem 780°C a vypálení glazury při teplotě kolem 1180°C
Závěr:
Vymodelovaný výrobek
v ruce nebo na kruhu se
zahladí, pak je první přežah. Ten
se provádí kolem 780°C. Výrobek se zahladí jemným smirkovým papírem. Pak se
výrobek naglazuje . V případě, že se z výrobku něco ulomí může se to
přilepit šlikrem, ale obě slepované
části se musí provlhčit. Pak je výrobek opět vypálen na teplotu kolem
1180°C. To už je finální podoba
výrobku. Pokud i tak něco z výrobku upadne, vloží se mezi plošky kousek
toaletního papíru a slepí se sekundovým lepidlem.
Pedagogická část
Jako pedagog bych zařadil
tuto látku do výuky 8. nebo 9.ročníku základní školy v předmětu technické
výchovy nebo současně v hodinách technické a výtvarné výchovy. Na
začátku výuky by bylo vhodné zařadit exkurzi do nějakých keramických
závodů např. Chlumčany, aby žáci viděli přímo výrobu některých druhů keramických
výrobku, stavebních hmot a způsob výroby ve velkém. Výuka by probíhala
v keramické dílně , která bude v rámci školních dílen, kde si žáci budou mít možnost osvojit si
dovednosti a poznatky při práci s hlínou.
Učební pomůcky
zařazené do výuky bezprostředně a přímo osvětlují danou látku např. diaprojektor
použit k promítání diapozitivů jakéhokoliv obsahu, nebo video či DVD rekordér,
které se dají použít k přehrávání jak odborných filmů tak i ukázkové práce
naších žáků ve školních dílnách.
Pro samotnou výuku nejprve
s žáky probereme způsoby zpracování hlíny, které budeme v naší školní
dílně provádět t.j. mimovolné tvarování, tvorba z plátů, výroba nádob a dekoračních předmětů na
hrnčířském kruhu, glazování a dvojí výpal
Nejprve s žáky
probereme jaké jsou hlavní složky hrnčířské hlíny, probereme jejich chemické
složení (zde nám pomohou znalosti žáků z chemie), probereme, kde se tyto
hlíny v naší republice nachází (využijeme znalosti žáků ze zeměpisu) a
umožňuje li to umístění školy, vypravíme se s žáky na vycházku, kde se sami
pokusíme získat hrnčířskou hlínu, aby žáci sami poznali rozdíl mezi podomácku
připravenou hlínou a hlínou kupovanou, průmyslově připravenou. Tak budou moci
žáci sami posoudit, klady a zápory přírodní a uměle připravené hlíny. Ve školní
praxi budeme využívat především průmyslově upravenou hlínu, protože získávání
přírodní hlíny je časově náročné a při výuce v některých městských školách
prostorově nemožné. Před jakoukoli prací s hlínou vysvětlíme žákům, že se
hlína musí nejdříve zpracovat. Pod pojmem zpracovat si představíme prohnětení
hlíny v rukou (pro lepší výsledek můžeme přidat malé množství vody)
Při provádění mimovolného
tvarování, vysvětlíme žákům, že nejlepší metodou je, vzít si kus zpracované
hlíny zavřít oči a tvarovat něco bez rozumového uvažování (žáci, kteří nedovedou
mít po celou dobu zavřené oči, si mohou oči zavázat šátkem). Touto metodou lze
dosáhnout velice zajímavých výsledků a při vyšším psychologickém vzdělání
učitele může odhalit jaké jsou vztahy v rodině a eventuální problémy.
Při tvarování z plátů
si žáci nejprve zpracují hlínu, kterou pak pomocí válečku ( ideální je mít látku
zabalenou v textilii )vytvarují do stejně silného plátu. Z takto
připravené hlíny si mohou žáci vykrajovat různé ozdobné předměty. Z plátů
lze také vyrobit nádoby. ( Při této výrobě nádob musíme žákům vysvětlit způsob
spojování plátů a nebezpečí prasknutí nádoby budou-li mít příliš velké rozdíly
v tloušťce stěn ),
Při tvorbě nádob na
hrnčířském kruhu vysvětlíme žákům, že si musí nejdříve rozpracovanou hlínu dobře
uchytit na hrnčířský kruh. Žáci si musí nejprve na kruhu hlínu dobře
vycentrovat, aby nedocházelo k házení. V případě, že se žákům
centrování či uchycení nepovede, je marné pokoušet se o další práci a žák musí
začít od začátku. Po uchycení a vycentrování hlíny si žák udělá ve středu malý
otvor, ze kterého pak vytáhne celou nádobu. Při tvorbě nádoby musí dát žák
pozor, aby nezbortil stěny již vytvořené nádoby a neudělal příliš slabé dno,
které mu bude bránit sejmout bez poškození nádobu z hrnčířského kruhu.
Při glazování si žáci musí
nejprve připravit glazuru. Při přípravě musíme žákům vysvětlit, že nejprve musí
glazuru rozpustit a dobře rozmíchat v odpovídajícím množství vody a dobře
ji přefiltrovat. Učitel vysvětlí žákům různé způsoby glazování a předvede jim
jednotlivé způsoby ( např. namáčení, polévání, malování ). Učitel žákům
vysvětlí, že před glazováním si musí glazuru dobře rozmíchat, protože se ráda
usazuje.
Před vypalováním si žáci
musí nechat vyschnout výrobky, aby jim pak v peci nepopraskaly. Učitel
žákům vysvětlí jaké jsou vypalovací
teploty, jak na první přežah tak na vypálení glazury. Vysvětlí žákům systém
vkládání výrobků a je vhodné, aby si vkládání žáci sami vyzkoušeli
Pro práci s hlínou musí být
školní dílna dobře vybavena vhodnými pomůckami, abychom mohli ukázat a zvýraznit
učební látku. Pak lze žáky dobře motivovat a zaujmout je pro daný úkol. Při
hodnocení prací, však nesmíme zapomenout, že ne každý žák je výtvarně a manuálně
nadaný, a proto bychom spíše něž hotový výrobek měli hodnotit snahu a zaujetí
prací.
Při této práci ve školní
dílně musí žák zapojit všechny smysly a v této souvislosti je vhodné si připomenout tzv. "zlaté
pravidlo" Jana Ámose Komenského, v němž současně s požadavkem co nejširší
přirozené názornosti nalézáme již i požadavek kombinovaného působení: "
Proto budiž učitelům zlatým pravidlem, aby všecko bylo předváděno smyslům,
kolika možno. Tudíž věci viditelné zraku, slyšitelné sluchu, vonné čichu,
chutnatelné chuti a hmatatelné hmatu, a může-li něco býti
vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslům,...".
Naše výrobky v různých pohledech:
Použitá literatura:
Rada, P.: Keramika, 1997 nakladatelství Grada